Ke třetí hodině si jde Ludvík Bouriette k Massabielle pro nový kus hlíny. U jeskyně zastihne několik žen. Sklánějí se nad útlounkým pramínkem, který si z toho mokrého místa razí cestu k potoku. Pramínek není větší než uzounká stružka, jaké stékávají po rychlém letním dešti po zahradních pěšinkách, ale má čilý a cílevědomý běh a je tedy podle všeho dobře zásobován.
-Copak to tu je?- pozastaví se Bouriette.
-Modlily jsme se růženec a najednou tu byla ta voda,- řekne jedna z žen. -Předtím ji nikdo z nás neviděl.-
-A hrome!- zahvízdne Bouriette, -to nevypadá na spodní vodu, zdá se, že je to zřídlo.-
(ukázka z knihy)
