Většina dospělých vzpomíná na dětská léta jako na bezstarostné a sladké časy. Každý však takové štěstí nemá. Autorka knihy vypráví strhujícím způsobem o svém dětství, které prožívala na počátku padesátých let minulého století v pochmurném činžáku na chudém dublinském sídlišti Fatima Mansions. Když bylo Evelyn Doyleové sedm let, opustila maminka ji i jejích pět bratříčků. Zoufalý otec si nevěděl ve vzniklé situaci rady a požádal o pomoc úřad sociální péče. Tak se dívenka ocitla u jeptišek v klášteře v High Parku, kde se setkala s celkem vlídným přijetím a především získala mnoho kamarádek, jež jí alespoň zčásti nahrazovaly ztracenou rodinu. Tatínek Desmond mezitím zabalil pár věcí a odešel za prací do Anglie. Tam potkal ženu, jež byla ochotná odjet s ním domů a starat se o jeho děti, po kterých se mu velmi stýskalo. Po návratu do Irska se Desmond Doyle nastěhoval do bytu svého otce, našel si zaměstnání a doufal, že brzy bude mít všechny potomky opět pohromadě. K jeho nesmírnému překvapení však na žádost o jejich převzetí do péče ministr školství odpověděl záporně, neboť by to, podle Zákona o nezletilých z roku 1941, nebylo -v zájmu dítěte-.
Tatínek se však nehodlal vzdát, a tak očima malé Evelyn sledujeme zoufalý boj o vrácení vlastních dětí z náhradních domovů, který svádí před soudním tribunálem s advokáty ministerstva za podpory pana Conollyho - jednoho z nejlepších právníků v zemi - a jeho týmu.
