Kniha představuje Preclíka jako vyzrálého sochaře a spisovatele, v jeho bytostné odvaze klást si nové a neobvyklé úkoly a dobývat pro sebe nové oblasti a terény, vypráví o jeho odvaze, kterou osvědčil už na sklonku padesátých let, kdy vytvořil řadu podobizen členů české avantgardy. Jistě lze toto dílo chápat též jako sochařův návrat k portrétu, či spíše snad jako svědectví o neustálé přítomnosti portrétu v jeho tvorbě.
