Sama Helena Růžičková v úvodu této knihy napsala:
„Když člověk onemocní, zůstane zpravidla se svou nemocí sám. Je na něm, aby se s ní vyrovnal a nějak se s ní domluvil. Některé nemoci jsou parchanti zbabělí a stačí na ně jenom zadupat. Jiné však mají fyzičku a obrovské sebevědomí. K takovým borcům patří i rakovina. Ta má pověst favorita, a proto se jí lidé většinou tak zaleknou, že se s ní ani nepustí do boje. Já mám ale pro strach uděláno a postavila jsem se jí čelem. Vždycky jsem se tak ke všemu musela postavit, protože žádnou moji životní bitvu za mě nikdo jiný nevybojoval. A to byl vlastně důvod, proč jsem se rozhodla zveřejnit svůj deník. Pro vás, kteří se třeba právě teď s rakovinou potýkáte, i pro vás, které jednou takový zápas může potkat. Třeba se vám bude s mými zážitky bojovat lépe. Beru to podle sebe, vždycky mě potěšilo, když jsem zjistila, že v nějakém problému nejsem sama.
Svůj deník věnuji vám všem, čtenářkám a čtenářům, ale také svému jedinému dítěti, synovi Jirkovi, který tam někde nahoře na mě čeká. Jirko můj milovaný, teď ještě za tebou nepřijdu. Mám tady spoustu rozdělané práce, vždyť mě znáš - nerada odcházím od něčeho, co jsem nedokončila. A ty dobře víš, že teď musím pracovat za dva - i za tebe. Moc se mi po tobě stýská a jednou ti to všechno budu vyprávět. Ale teď ještě ne...“
