V úvodu formuluje autor pozoruhodnou větu. -Písmo samo má zájem na tom, aby se mu rozumělo.- O několik vět výše říká, že Bible sama často vykládá jména -po svém-. Zde tkví podle něho hlavní problém a úkol biblické onomatologie a odtud vyvozuje základní proncip své metody. Jména mohla být upravována a přeznačována tak, aby -mluvila-. Takové výklady byly sice často etymologicky a lingvisticky nesprávné, ale odpovídaly pragmatickému záměru biblického podání. Analýzu jmen tedy provádí v synchronním i diachronním pohledu - pátrá po etymologii slova, jeho původním tvaru a významu, a vykládá i jeho pozdější upravený tvar. To je metodické východisko, které vrhá nové světlo na zkoumané problémy a odkrývá nové souvislosti.
