Franz Kafka sice nebyl nadšeným návštěvníkem kina, ale o kinematograf a filmy se zajímal jak v Praze, tak i během cest do Mnichova, Paříže či Milána. Snímky, které zhlédl, v něm zanechaly silný dojem, který se odráží v jeho korespondenci i v deníkových zápiscích. Také Max Brod se porůznu zmiňuje o Kafkově zálibě v některých filmech, z dnešního hlediska značně pochybných, jako například Bílá otrokyně, Otroci zlata nebo Ten druhý. Monografie připomíná tyto zapomenuté snímky i řadu jiných, o nichž se Kafka dovídal od sestry Ottly nebo z programů biografů, které podle svých vlastních slov se zápalem sledoval. Vybrané pasáže v Kafkově korespondenci a v denících i zápiscích z cest týkající se filmu do značné míry odkrývají jeho vnitřní rozpoložení a zasahují i vztah k Felici Bauerové. Zischlerova kniha S Kafkou do kina je objevná také novým pohledem na dějiny kinematografie: názorně seznamuje s myšlenkami o inspirativnosti filmu, s reakcemi filmových diváků i kritiků a přináší obsažné informace o snímcích zřejmě nenávratně ztracených. Autor knihy Hanns Zischler je mužem mnoha talentů: vystudoval etnografii, filozofii a srovnávací literatury, byl dramaturgem berlínské Schaubühne a režíroval na divadelních scénách v Basileji, Karlsruhe a v Berlíně. Od konce 60. let začal hrát ve filmu: zejména spolupracoval s Wimem Wendersem, ale i s Claudem Chabrolem, Jeanem-Lucem Godardem a dalšími významnými evropskými tvůrci. Jeho kniha S Kafkou do kina, která vyšla v roce 1996, získala o rok později cenu francouzských filmových kritiků za nejlepší zahraniční knihu o kinematografii a v roce 2002 podle ní autor natočil koprodukční televizní dokument.
