„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.
