Portugalská Indie po dlouhá čtyři a půl staletí ztělesňovala „stýkání a potýkání“ expandující Evropy s ohromnými prostorami Asie. Zdejší portugalské enklávy se totiž staly nejen centry kdysi tak ceněného obchodu s kořením a opěrnými body, odkud si hodlalo Portugalské království (dodejme, že dosti naivně) vybudovat panství podobné těm v Africe či Latinské Americe, ale také hlavní základnou Portugalců na cestě k ovládnutí Indického i západní části Tichého oceánu Evropany a v neposlední řadě i k pokusům o křesťanskou „duchovní conquistu“ Asie. Jak začátek, tak konec této indické země, či spíše zemičky, spravované z Lisabonu, ale spolupracující s dalšími portugalskými opěrnými body jako byl Mosambik v Africe, Macao v Číně nebo Timor v Indonésii, přerostl nakonec v poměrně dramatickou mezinárodní krizi. Zábor území Indickou republikou po polovině 20. století potvrdil nástup Indie, respektive celé Asie do globálního popředí a konec nejen evropského koloniálního panství, ale i evropské světové priority. Otisk dějin v podobě katolických kostelů v Asii anebo otevřené mentality Goanců však je patrný dodnes. Historie Portugalské Indie tak umožňuje uvědomit si nejdůležitější peripetie vzájemných vztahů Evropy, Asie i Afriky
