Českým čtenářům už dobře známý britský historik Norman Davies zachytil ve své objemné knize jednu z nejdramatičtějších a zároveň nejspornějších kapitol druhé světové války: varšavské povstání v roce 1944. Po pěti letech okupace zaútočilo 1. srpna 1944 skoro 50 000 odhodlaných, ale jen slabě vyzbrojených příslušníků polského hnutí odporu na německou posádku ve Varšavě. Povstalci očekávali leteckou pomoc od západních mocností a doufali rovněž, že navzdory dosavadním sporům s Moskvou ulehčí povstání také Rudá armáda, která v červenci 1944 pronikla do bezprostředního okolí Varšavy. Ani jeden z těchto předpokladů však nevyšel. Po dvou měsících hrdinských bojů povstalci kapitulovali, z města na Hitlerův rozkaz zůstala hromada trosek a v nich přes 200 000 mrtvých… Davies zevrubně a z různých úhlů analyzuje proces rozhodování o rozpoutání povstání, sleduje postoje britské a americké vlády i sovětskou politiku vůči povstání, vysvětluje protipolské předsudky britských intelektuálů a nezatajuje ani spory v polské vládě nebo mezi veliteli povstalců. Vypjatým charakterem událostí se nenechává svést k lacinému moralizování, ale despekt k velmocenským manipulacím na úkor Poláků nezakrývá. Autor si v závěru klade otázku, kde leží vina za tragédii varšavského povstání, samotný text však ukazuje, že jednoznačná odpověď na ni neexistuje. Součástí knihy jsou působivá svědectví přímých účastníků povstání i jiných pamětníků doby, která jsou časově řazena od srpna 1944 do padesátých let a korespondují tak s dějovou linií hlavní části díla. Nechybějí tu vzpomínky německých vojáků, polských zdravotních sester, varšavských civilistů, kteří po porážce povstání opouštěli město určené k likvidaci, nebo těch, kteří léta po povstání strávili v sovětských lágrech. Řada uvedených výpovědí a svědectví, jako například to o permanentní mši, kterou během povstání sloužil jezuitský řád, dokládá, že ani v nejhorších chvílích povstání nebyl život jen bojem o holé přežití. Davies přináší méně známé detaily ze zákulisí válečné politiky a diplomacie a vystižně přibližuje povahu polského hnutí odporu, o jehož rozsáhlé a důmyslné struktuře, která v době před povstáním vyústila ve vznik tzv. podzemního státu, se čtenář se dozví mnoho zajímavého. Podzemní stát na jedné straně organizoval sabotáže, likvidoval prominentní nacistické pohlaváry, gestapu zasílal nejnovější čísla svých ilegálních tiskovin, pronikal svými agenty do německých okupačních složek a prokazoval spojeneckým státům cenné zpravodajské služby; na druhé straně vytvořil také rozsáhlé ilegální školství včetně tajných univerzit, pořádal koncerty a večery poezie, poskytoval pomoc lidem a rodinám postiženým okupací. Autor připomíná hrdinství polských vojáků na západní frontě, kteří dobyli německá opevnění u italského Monte Cassina nebo krváceli u Arnhemu, ale i mizivou kolaboraci na pozadí stupňujícího se nacistického teroru v okupovaném Polsku. Přibližuje obtíže, jimž polský exil čelil v jednáních se západními spojenci, a vysvětluje agresivní výpady Moskvy i polských komunistů v Sovětském svazu, kteří Poláky, bojující ve Varšavě proti nacistům, označovali za fašisty a Hitlerovy spojence. Daviesova práce o varšavském povstání je působivou výpovědí nejen o polské historii a polské mentalitě, ale také o jednom z klíčových a stále platných principů diplomacie – že totiž velké státy často jednají na úkor menších.
