Kniha Smysl konců (1967) se zabývá „fikcemi“, jejich fungováním a vznikem, přičemž tento termín je používán velice široce: od textů biblických, přes tragédii, román až po vědecké teorie a politické názory. Autor si všímá především utváření těchto fikcí ve vztahu k lidskému nahlížení konečnosti a času vůbec, tedy ve vztahu k lidské potřebě dávat chaotickému světu tvar. Podle Franka Kermoda je základní „jednotkou“ takové struktury vztah mezi počátkem a koncem. Fikci tedy autor chápe nikoli jako to, co je „jiné“ než naše běžná zkušenost, ale jako to, co pohání a podněcuje naši zvídavost. Kniha je dodnes podnětná mimo jiné v tom, že i bez mohutného teoretického pojmového aparátu přináší zásadní vhled do povahy zkoumaného předmětu, což vynikne zvláště při jejím srovnání s naratologií, která se v době jejího publikování začala mocně rozvíjet především ve Francii.
