Antonín Vojtek patří k lidem, o nichž básník a esejista Miroslav Holub s oblibou říkal, že „mají páru“. Do jeho nesmírně činorodého světa se vejde nejen práce kumštýřská a organizační na poli výtvarném, ale i na úhoru spisovatelském. Ve své nové knížce se pokusil propojit prastarou formu dopisu s moderním obsahem, s odpověďmi na otázky, jimiž otce nezřídka častují jejich ještě ne zcela dospělé dcery a jejichž podstata je stará jako lidstvo samo (Proč tu jsme? Kam jdeme? Co nás sbližuje a dělí...). Vojtek své zvídavé Erice nic neskrývá, odzbrojuje ji hned zkraje upřímností a tahem k podstatě jejích dotazů. Je chápavým, střídmým a poučeným průvodcem po zákoutích lidské duše. Cenné je obzvláště to, že se mu podařilo napsat knížku pro vícero generací, která nese v sobě moudrost a vlídnost, a to i v autorových půvabných ilustracích.
