Sto roků samoty (1967) je nejznámější román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márquéze, držitele Nobelovy ceny za literaturu. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech smyšlené jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu. Román patří ke stěžejním dílům tzv. magického realismu. Čte Jiří Adamíra
