O hodinu později, zatímco manžel ležel na operačním sále, jsem si doma roztřesenou rukou zalévala kafe. Náhle jsem zaslechla zaklepání na dveře: „Dobrý den, my se jdeme zeptat, co Tomáš,“ tázali se pánové, zřejmě útočník a levý bek
„Má utrženou achilovku, právě ho operují.“
Jo, to my jsme hned věděli, že rupla. To byla rána na celou tělocvičnu, že jo Ivošu?“ informoval horlivě ten vlevo.
„Cože?!“ nevěřila jsem svým uším. „Vy jste věděli, že mu praskla achilovka a nechali jste ho, ať se sám plazí domů?! Proč jste nešli s ním? Nebo proč jste ho nezavezli do nemocnice, Vždyť auta tady máte?!“
„No, to jsem nemohli,“ odvětil borec rozhodně, „ vždyť jsme ještě neměli dohraný zápas! Panenko Mario Podsrpenská, vidíš?! … Ne, neskopla jsem je ze schodů. Nevím, jak je to možné, ale ovládla jsem se. Asi to vědomí, kdo by se postaral o děti, když manžel je věčně na hromadě a já bych seděla v base ta vraždu, mě zabrzdilo v razantním činu…Dobrý
