Píseň písní je biblická kniha, jejíž alegorické významy přitahovaly velký zástup křesťanských i židovských mystiků. U jejího zrodu stála sbírka svatebních písní, opěvujících lásku mezi mužem a ženou, z nichž některé vznikaly už v dobách krále Šalomouna. Židé si Píseň písní vykládali jako alegorii vztahu Boha k Izraeli, křesťané v ní viděli vyjádření lásky mezi Kristem a jeho nevěstou církví, potažmo vztah lásky mezi duší a Bohem.
V souladu s celou křesťanskou tradicí se Barsotti pokouší o lectio divina, o modlitební četbu textu, kdy nechá Boží slovo promlouvat ke svému srdci, nechá se jím oslovit a pohnout k novému obrácení. Velký znalec křesťanské mystiky Hans Urs von Balthasar o něm napsal: „Pro Diva Barsottiho není Boží slovo na prvním místě naukou či teologií. Chápe je především jako život a čin, jako tvůrčí akt. Život pro něj není cosi ‘fyzického’ či ‘ontologického’, ale je to svobodný, duchovní úkon, v němž věčný Duch daruje sebe sama. V Písmu svatém je slovo totéž co Boží čin. Písmo svaté není kniha jako všechny ostatní, je to přítomnost Božího slova v dějinách, prostupující celý svět.“
Píseň písní v jistém slova smyslu celou starozákonní Bibli uzavírá, když ohlašuje Boží vtělení, prolomení všech přehrad mezi člověkem a Bohem. Kniha zjevuje samu podstatu duchovního života, který není jen souhrnem nějakých náboženských praktik. Pravý duchovní život vyvěrá ze vztahu lásky a je ve službách vztahu mezi Bohem a člověkem. Jde v něm o zkušenost toužebného hledání druhého i prohlubujícího se sjednocení, které přináší člověku radikální proměnu.
