Kulty svatých byly ve středověku nejen přirozenou součástí každodenního života, ale i významným politickým a státoprávním nástrojem. S Přemyslovci je spojeno celkem sedm kultů domácího původu. Konkrétně se jedná o kulty čtyř mužů: knížete Václava, pražského biskupa Vojtěcha, sázavského opata Prokopa a šumavského poustevníka Vintíře, a tří žen: kněžny Ludmily, svatojiřské abatyše Mlady a abatyše pražských klarisek Anežky. Úcta k těmto světcům vznikala postupně od 10. do 14. století, někdy hned po jejich smrti, jindy s menším či větším časovým odstupem. K oboustranně výhodnému spojení světce s dynastií pak docházelo buď hned na samém počátku kultu, nebo až (mnohem) později, když o něj projevil zájem panovník. Úctu v tom případě iniciovala příslušná duchovní instituce, která časem dokázala získat i podporu vladaře. Zatímco některé z těchto kultů se prosadily v celém státě i za jeho hranicemi, jiné zůstaly jen okrajové, omezené ve své působnosti pouze na místo svého vzniku. Zkoumání geneze kultů českých patronů, zde poprvé provedené v takovém detailu, vedlo k posunu v dataci a filiaci jednotlivých textů, které, jak známo, mají podstatný podíl na výpovědi o starším českém středověku. Tato kniha proto nabízí i novou interpretaci určitých kapitol z dějin této epochy.
