V létě roku 1969 nabídl rozhlasový režisér Jiří Melíšek, pracující ve dvojici s Vladimírem Rohlenou, že nahraje pro Československý rozhlas životní vzpomínky Jana Wericha. Bylo to v době již počínající normalizace, která však ještě neudeřila plnou silou, takže bylo možné v září téhož roku, postupně, každou sobotu Werichovo svobodné vyprávění, vzpomínky a úvahy vysílat. Půlhodiny, ve kterých si spolu vyprávějí Jan Werich s dcerou Janou, byly nazvány Táto, povídej! Staly se nesouměřitelným fenoménem, celý národ tehdy naslouchal po dobu několika měsíců dosud neznámému sumarizování tohoto umělce. Vzpomínky Jana Wericha mají dvě roviny: chronologické řazení událostí, příběhů a konstatování. V rovině druhé pak nespoutané odbočky nečekaných asociací, jiskření nápadů a humorných vložek. Úkolem dcery Jany bylo nejen glosovat otcovo vyprávění, ale držet tok jeho vzpomínek v předem dohodnutém celku.
