V několika případových studiích kniha zachycuje vzpomínkovou praxi české společnosti
po roce 1989. Zaměřuje se na paměťové události, které měly širší publikum
a společenský dosah (spor o katedrálu, polemiky ohledně prvního polistopadového
vysílání majora Zemana, ohlas televizního seriálu Vyprávěj aj.). Autor věnuje
pozornost nejen obsahům vzpomínání, ale i jednotlivým médiím a způsobu, jak
zprostředkují zpřítomňování minulosti. Promýšlí otázky, jakým způsobem a proč
vlastně vzpomínáme. Sleduje, jak se náš vztah k dějinám a podoby našich minulostí
historicky proměňovaly. Minulost zde není nahlížena perspektivou historické skutečnosti,
ale jako kolektivně sdílená představa, která má svou funkci pro jedince,
rodinu i širší sociální kontexty. Kniha vychází ve společné edici Filozofické fakulty
UK a Nakladatelství Lidové noviny.
