Básně paní Jugové připomínají japonské haiku, ne formou, ale jistou filozofičností obsahu. Na krátké ploše, slovy, která jsou čtenáři blízká, jsou vepsány životy lidí, jejich prožitky. Dalo by se říci, že píše velmi dlouze právě v té krátkosti. Příběh si může čtenář nechat před očima, nechat v sobě verše doznít. Zastavit se nad nimi, jsou upřímné a hluboké. Dagmar Jugová tak navázala dobře na svou loňskou první sbírku Láska je host.
