Od zasedání II. vatikánského koncilu nás dělí již padesát let, během nichž se o identitě církve napsalo hodně. Publikace navazující na konferenci, již uspořádala Katolická teologická fakulta UK v Praze, by chtěla ukázat, jak dnes církev o sobě přemýšlí.
S ohledem na širším způsobem vedenou diskusi o církvi je třeba upozornit nejen na ty stránky života církve, v nichž se její život spojuje s každodenním pragmatickým průběhem života společnosti, nýbrž je třeba odhalit také témata, která skutečně vedou k hlubšímu pojetí identity církve. Autoři zastoupení v předkládané publikaci, v této souvislosti sledují základní linie současného chápání církve, jak ji formuluje učení II. vatikánského koncilu: církev má zásadně extrovertní povahu (Canobbio), přičemž zůstává stále ve svém jádru pokorná (Repole), a formou společenství se tak otevírá všem způsobům existence lidí (P. Brož). Základním cílem odůvodňujícím existenci církve je spása lidí a světa (Tück). Už od prvních let existence církve je možné sledovat tento její soteriologický rys (J. Brož), jenž se v dalších staletích – staletích církevních otců – nadále propracovával (Červenková, Ambros).
Publikace nás dále seznámí s několika současnými sondami do sebepojetí církve (Mohelník, Novotný, Fipili, Juhás, Laiti, Ventura).
