O knihe: Válka před válkou - Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě
Rok 1938. Krvavým podzimem znělo rekviem za poslední ostrůvek demokracie ve střední Evropě. V českém a moravském pohraničí vzplál oheň války. Války o to ničivější, že proti sobě stáli Čechoslováci. Na jedné straně statisíce německých, zpravidla fanatických stoupenců Adolfa Hitlera a Konrada Henleina, podporovaných nacistickým Německem. Na straně druhé Češi a s nimi například i – což se ne vždy uvádí – tisíce německých odpůrců nacismu. Byli odhodlaní. Byli stateční. Bojovali. Odmítali kapitulaci. Navzdory tomu měli být záhy obětováni. Politiky, kterým mnozí z nich tolik věřili. Zapomenuté osudy. Zapomenutí lidé. Dramatických událostí na počátku Velkého stmívání využilo pak ještě beckovské Polsko. Jeho vojáci vpadli, hned za vojáky německého wehrmachtu, do Československa. Aby si ještě z padlé a ponížené země včas stihli ukrojit co největší kus Slezska. Válka, která se rozhořela už rok předtím, než začala druhá světová válka, měla své padlé, své oběti. V čase, kdy nás dosud věrní spojenci předhodili, s jistou nadsázkou řečeno, jako kost Adolfu Hitlerovi, se naplňovaly osudy hrdinů této knihy: Český policista, který přežil jen proto, že ho útočníci považovali za mrtvého. Jeho žena – ponížená, téměř ubitá německými spoluobčany. Učitelka, která si ještě před smrtí v německém vězení musela projít martyriem hrůzy. Německá úřednice, matka malé dcery, jež organizovala záchranu německých odpůrců nacismu. Na sebe přitom ale zapomněla. Horolezkyně. Dívka z německé rodiny, která společně s českými a německými přáteli vyhlásila osobní válku Hitlerovi. Jak statečně žila, tak i statečně zemřela. A byli další. Štvanci – lidé, kteří v hodině dvanácté, často jen v tom, co měli na sobě, stihli uprchnout do vnitrozemí. Češi, Židé, němečtí antinacisté. Reportéři – vzdělaní, vnímaví a zpravidla velmi odvážní. Události odmítli vnímat optikou tehdejších představitelů Velké Británie či Francie a navzdory požadavkům svých vydavatelů nebojácně šířili pravdu o tom, co v Československu opravdu viděli a co tu prožívali. V době, kdy ještě spousta Evropanů nebrala německý nacionální socialismus dostatečně vážně, oni už viděli. A věděli. A pochopili. Patřili mezi první. První v boji proti Hitlerovi.
Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla vznikala – možná by bylo výstižnější napsat zrála – několik desetiletí. Během této doby objevil totiž celou řadu příběhů, a zejména lidí, kteří se stali přímými svědky událostí, jež vyústily ve válku před válkou. Při zobrazení dramatického období konce třicátých let minulého století v československém pohraničí využívá autor osvědčené metody, jež jsou patrné i v jeho dalších knihách. Tedy schopnost velké vnímavosti a empatie – patrné zejména při setkáních a rozhovorech s pamětníky. Dále dobrou orientaci v archivech. A v neposlední řadě to je jeho příznačná trpělivost při pátrání po konkrétních informacích, archivních dokumentech či po důležitých svědcích. Taková práce trvá leckdy řadu let. Není divu, že podstatnou část knihy spoluvytvářejí právě lidé, s nimiž se autor dlouhodobě stýkal a kteří dnes už nejsou mezi námi. Přestože jde o dávnou historii, jednotlivé příběhy či popis tehdejších událostí má spád, dynamiku, napětí. A co víc – uvědomíme si, že dávné dění má právě dnes, za současné uprchlické krize, nečekaně aktuální, nadčasový rozměr. Kniha, která se čte jedním dechem, je doplněna více než dvěma stovkami dokumentárních fotografií.
