-p style=-text-align: justify;--
Beletrizované vzpomínky na dětství prožité v unikátním sepětí poříční krajiny v údolí Tiché Orlice s přestupní železniční stanicí (pražská a letohradská trať) se točí kolem historické nádražní budovy z r. 1874. Navzdory politicky temnému období padesátých let 20. století vznikají epizody obyvatel a zaměstnanců drážního tělesa a hlavně jejich dětí nikoli jako kronika smutných dějů, ale dík nekomplikovanému dětskému vnímání spíše jako snové zachycení leckdy kuriózních minipříběhů skládajících mozaiku stále rychleji běžící (ne)všednosti dnů.
