O knihe: „Ce qui est juste fermente et devient force...“ „Co je spravedlivé, kvasí a st
-p style=-text-align: justify;--
V říjnu 2012 tomu bylo sto let, kdy se Ivan Matoušek narodil, a v září 2014 uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999).
-p style=-text-align: justify;--
Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne.
-p style=-text-align: justify;--
Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký.
-p style=-text-align: justify;--
Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera.
-p style=-text-align: justify;--
Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky. Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.
-div style=-left: -1000px; top: 227.39px; width: 1px; height: 1px; overflow: hidden; position: absolute;--
-/div-
