Kniha vypráví o permonících Světýlkovi a Fousovi z dolu Řimbaba. A ptáte-li se, jak permoníci vypadají, jsou to mužíci, jeden s dlouhými vousy na bradě, druhý bez vousů, velcí, že by je ve vysoké trávě nebylo vidět. Ale jinak jsou oblečeni jako havíři. Jako oni mají vzadu kolem beder kůži, flek, na hlavě kápi a v ruce nosí kahanec. Jeden takový od nich mám. Kdysi, to už je dávno, jsem na dole Řimbaba zachránil permoníka Fouse. Pokud si myslíte, že se permoníkům v dole nic stát nemůže, není to pravda. Fous se chodil každé ráno mýt k podzemnímu jezírku. A jak jinak, než s fajfkou v hubě. A taky byl domluvený s netopýrem Křížalou, že mu vždycky profrčí okolo vousů a trochu mu je přičísne, tak to měl Fous dobře zařízené. Křížala tedy proletěl, ale zavadil mu přitom o fajfku a ta spadla do vody. A co čert nechtěl, jak se po ní Fous ohnal, už byl ve vodě taky. V jezírku je pořádná hloubka pro člověka, natož pro permoníka. Fous se začal topit, na rozdíl od své fajfky totiž neuměl plavat. Ve skále je doma, ale ve vodě je bezbranný. Jak jsem se tam nachomýtl já, to ani nevím. Vytáhl jsem ho na poslední chvíli. A od té doby mám krásný stříbrný kahan, dárek od permoníků. Když jej zapálím, hezky si přede... Přivřu oči a slyším pohádky o permonících, Světýlkovi a Fousovi.
