Gieseppe Ungareti hrál v italské poezii podobnou obrodnou úlohu jako jeho současníciG. Apollinaire ve Francii a T. S. Eliot v anglosaském světě. Apollinaira znají ovšem čeští čtenáři i básníci zásluhou překladů K. Čapka už od 20. let minulého století, zatímco Eliotova náročná poezie vstoupila do jejich povědomí mnohem později. A Ungarettiho tvorba jako by u nás zůstávala bez odezvy ještě déle – alespoň na první pohled. Jenže cesty poezie jsou nevyzpytatelné. Ve skutečnosti totiž stačil sešitek Ungarettiho veršů přeložených kdysi Z. Kalistou spustit stavidla poezie například v Bohumilu Hrabalovi. Hlásí se k tomu v jedné vzpomínce i on sám. I proto stojí za to číst Ungarettiho znovu.
