Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 je bezesporu jedním z klíčových momentů třicetileté války a neblahým dnem českých dějin. Širší veřejností je často vnímána za národní tragédii s dalekosáhlými následky. Přesto prohraná bitva nemusila ještě znamenat zhroucení veškerého branného odporu v zemích Koruny české, protože existovali stoupenci zvoleného českého krále Fridricha V. Falckého, kteří boří tento tradiční mýtus a kteří byli schopni rozehrát další vojenskou partii proti císaři a jeho spojencům.
O některých z nich, o kladných a záporných postavách, o dobrodruzích i hrdinech, o zajímavých problémech a historických událostech se autor snažil podat výklad v předložené knize. Měsíce statečného odporu vojenských skupin především bývalé stavovské armády a takřka dvouletá pobělohorská pacifikace Fridrichova kralování (především na Lokti, ve Falknově [Sokolově], v Třeboni, na Orlíku, v Táboře, na Zvíkově a v Kladsku ) byly teprve skutečným koncem zimního království.
