Reportáže, či snad lépe soupis vzpomínek Jaroslava Čvančara, představuje nesmírně cenné
svědectví o jednom z klíčových období moderních národních dějin. Na rozdíl od úředních
dokumentů, které často poskytují „pouze strohá“ fakta, nabízí zápisník jedinečný pohled na jaro
a léto roku 1945 očima zúčastněného pozorovatele. Díky tomu můžeme nahlédnout na mnohé
události těchto dní trochu jinou „optikou“ a snáze se vžít do atmosféry doby, kdy válka samotná
sice již končí, ale přesto je přítomna ještě všude kolem.
V zájmu úplné autenticity nebylo po obsahové stránce do textu nijak zasahováno. V knize čtenář
najde přesně to, co si Jaroslav Čvančar zapsal a v roce 1957 shrnul do několika sešitů, ať už se jedná o
informace z našeho pohledu pozitivní nebo negativní.
Zvláště citlivou je například otázka kolaborace. Být křivě obviněn, zatčen a vyšetřován bylo v této
zjitřené době nesmírně jednoduché – a kdo se jednou dostal do „řečí“, ten se ocitl v téměř neřešitelné
situaci. Některé případy údajných kolaborantů jsou zmíněny i v deníku, ale jen na základě těchto
zápisků nelze dělat definitivní závěry a mnoho vyšetřovaných bylo časem obvinění zproštěno. Že za
řadou udání stálo vyřizování osobních účtů či sousedská řevnivost, asi není třeba dodávat.
Podobně kontroverzně se může jevit i řada kritických poznámek k chování části vojáků Rudé
armády. Čvančar v úvodu obdivuje disciplínu vojáků frontových jednotek, které osvobodily obě
města, ale s postupujícím časem začal zapisovat i problémy, které pobyt většího množství vojáků
přinesl. Množící se krádeže, nadměrné požívání alkoholu nebo neotesané chování některých vojáků,
nyní z již převážně druhosledových jednotek, nešlo přehlédnout a v textu jim je věnována nejedna
hořká připomínka.
Podobných pramenů není bohužel k dispozici příliš mnoho, protože deníky se obvykle pro
veřejnost nepíšou. My si nyní dovolíme tajemství těchto soukromých zápisků porušit a doufáme, že
nabídnou čtenáři poutavý pohled do dní vzdálených dnes již přes sedmdesát let.
