Ze starého se rodí nové a my potřebujeme údiv a oči malého dítěte, abychom zachytili krásu nového - rozeného naším srdcem. Potřebujeme slova, abychom vše pojmenovali a skrze pojmenované se rozpomněli na své Já, na svou podstatu.
Naše tělo je chrámem naší duše. Je jako hudební nástroj, který je příliš cenný na to, aby na něj hrál někdo jiný než my sami, aby mu někdo rozuměl více než my. Jemně ho uchopme a ponořme se do něj! Udělejme to prostřednictvím psaného textu, kreslených obrázků a v neposlední řadě hudby. Bez ní by nemohla zaznít hluboko v nás naše vlastní cesta a její tóny. Cesta - záměr naší duše.
Panna, Matka, Čarodějka, Ta, co mluví s bohyní, Vědma, Král, Bojovník, Mág, Milovník... Všichni jsou ukryti hluboko v nás. A je to právě naše fyzické tělo (a skrytá mnohodimenzionalita v něm), které je vstupní branou pro zrod nového. Našeho pravého Já.
