Žil byl. Strýček Max. Nejpodivnější pamětník anabáze československých legií v Rusku. V útrobách mu stále muselo něco hryzat. Snad velikášské sny. Střepiny po granátu. Dvoumetrová tasemnice. Vypadal jako nudle do polívky. Tenký jako pytlácká struna. V čase i nečase schopný vléct malířský stojan, paletu a štětce jako plnou polní na míle daleko, aby pak stál jako větřící jelen, jako mlýnský kámen z vyhořelého mlýna, jako pomník Největšího Čecha. Legendami opředený život legií se v jeho vyprávěních měnil v báseň. Slovanskou Iliadu a Odysseu. Ale nebylo všechno úplně jinak?
