Publikace se soustřeďuje na strukturální problémy historiografie právě uplynulého čtvrtstoletí. První oddíl je věnován budování organizačních základů oboru po roce 1989 se zaměřením na změněné prostředí univerzit, nově otevřených mezinárodním vztahům, akademických pracovišť na půdorysu Historického ústavu a Českého historického ústavu v Římě, vědeckých periodik na příkladu Českého časopisu historického, či profesní organizace Sdružení historiků ČR; ilustruje proměny komunikace v historických vědách prostřednictvím encyklopedií, biografických lexikonů a bibliografií. Druhý oddíl zachycuje diskuse o povaze historického výzkumu, které na přelomu 20. a 21. století určovaly jeho směřování. Ve třetím oddílu obrací pozornost k postavení české historiografie ve světě a k jejímu vzestupu, jak se projevil na mezinárodních kongresech historických věd v letech 1990-2015. Aktuální tematice hodnocení širšího souboru humanitních věd je věnován čtvrtý oddíl. Závěrečný pátý oddíl předkládá pohledy na proměny Evropy na počátku třetího tisíciletí a klade otázku, zda historici mohou k současnému tápání světa povědět něco podstatného.
