Když vyšla novela Daleko od stromu poprvé v exilovém nakladatelství Index v roce 1986, získala za ni Zuzana Brabcová historicky první Cenu Jiřího Ortena. Když vyšla poprvé oficiálně v Česku v roce 1991, odsunul ji tehdejší zájem o velká jména zakázaných autorů poněkud stranou. Teprve její další pozoruhodné knihy vedly čtenáře zpět k prvotině. Z dnešního pohledu se ukazuje, že tato próza zrála jako dobré víno a že v produkci 90. let vyčnívá možná stejně výrazně jako Sestra Jáchyma Topola. Pod básnivým povrchem se tu skrývá zcela moderní buildungsroman – román o dospívání, zrání a vstupu do světa dospělých, v němž už máme svůj úděl nést sami. Tímto světem je ovšem normalizace sedmdesátých let a vypravěčka románu není tím, kdo by představám této éry odpovídal. Čteme příběh o hledání cesty touto dobou, který je protipólem soudobých nostalgických obrazů – vypravěččina cesta do časů dětství a mládí je vynucenou zastávkou u brány, kde se otevírá nitro temnoty. Daleko od stromu je zpovědí o hledání sebe sama v labyrintu, který si nevybrala. Zpovědí nesmírně imaginativní, v níž jazyk není pouhým komunikačním nástrojem – hraje i podtóny, kterým jsme u dnešních rychle psaných vyprávění už odvykli. Je to próza jakoby starosvětsky ručně psaná – jakmile se čtenář začte, ponoří se do hlubin, v nichž vypravěčský proud nese vše, co přišlo do cesty. A tento zdánlivě chaotický tok postupně krystalizuje do sevřeného obrazu, který bere dech.
