Americká autorka Elizabeth Kolbertová se rozhodla zasadit až detektivně pojatý příběh šestého vymírání, které probíhá přímo před našima očima, do kontextu katastrofických změn, jimiž procházela naše planeta ve vzdálené minulosti a které byly tak bolestné, že prudce snížily diverzitu života. Spletitou a fascinující historii jejich objevování objasňuje na pozadí sporů velkých přírodovědců, kteří položili základy vědních oborů, z nichž vycházela evoluční teorie. Neméně důležitou roli zde však mají i nejnovější vědecké poznatky z astronomie, geologie, biologie a genetiky. Na osudech řady živočišných druhů – od dinosaurů a amonitů přes megafaunu z poslední doby ledové až po druhy vymřelé zcela nedávno – sleduje obecné vzorce masových vymírání i to, v čem se navzájem odlišují a co je specifikem dnešního ohrožení biodiverzity. Převážná část knihy však popisuje, k čemu dochází v přítomnosti – ve zbytcích amazonského deštného prales, na rychle se oteplujících svazích And, na vnějších okrajích Velkého bariérového útesu i v bezprostředním okolí každého z nás. V této souvislosti můžeme lépe porozumět důsledkům změny složení atmosféry, okyselování oceánů nebo šíření invazivních druhů a fenoménům geologického období, pro něž se ujímá název antropocén. Čtenář nutně dospívá k přesvědčení, že romantická představa člověka, který v minulosti žil v souladu s přírodou, je mýtem. Homo sapiens byl díky svým charakteristikám, jimiž se z ostatní přírody vyděluje, bytostným ohrožením pro jiné druhy – stejně neodvratným jako srážka asteroidu se Zemí – už od svého vzniku, jak dokládá například jeho interakce s neandrtálci nebo vyhubení tzv. megafauny. Otázky nadhozené v závěru, zejména zda zásadně a nevratně neměníme směr evoluce a zda se obětí šestého vymírání nestaneme i my sami, případně jak tomu předejít, zůstávají otevřené a hledání odpovědí na ně už bude tématem jiného příběhu.
