V knížce veršů Prázdniny s Henrim vydává Lydie Romanská druhý díl svého záměru podat český důkaz o platnosti mínění vynikajícího francouzského estetika a literárního teoretika (1865–1933) Henriho Bremonda, autora knižního eseje Čistá poesie, k jejímuž českému vydání (1935) napsal předmluvu Bremondův vrstevník F. X. Šalda. Bremond podle Šaldy cítí ryzí poezii, blízkou modlitbě, „jako opravdivou moc elementárnou, jako výsostnou sílu a hodnotu životní“. Romanská se s respektem poddává svému obdivu k „čisté poesii“ v Bremondově pojetí a ve verších s prostými názvy Spínač, Meruňky, Bouřka, Špenát, Nádraží atp. důsledně přijímá Bremondův imperativ. Výsledkem je tajemství jménem poezie, tajemství, o které se neusiluje, které vzniká, je, neboť báseň nic nevysvětluje ani neučí, nechce být pochopena ve smyslu logiky, chce zcela prostě být v souzvuku a rytmu, tajemná nevyslovitelným příběhem, vlastním algoritmem krásy… Básnířka říká, že napsala knihu „o samotě, v jednom prostředí, v jednom rozpoložení, v krátkém časovém úseku“, proto je knížka „jednoho ducha, vztahem k realitě homogenní, výstavbou básní osobitá“.
