Pršíme, voda oblaků-br- byla v našich tělech-br- buněčným mokem-br- plačícím okem a každý -br- pohár je oblak vypitý. -br- Já i ty, tací jsme-br- každou chvílí převtěleni ... -br--br- Tak navazuji na báseň Tomáše Kunáta z nové básnické sbírky ............ -br- Azurově čisté hlubiny i nebesa, verše znovuzrozených romantiků, zrcadlo čisté duše. -br- Můžeme se ptát básníka, jací jsme v dnešní době. Posedlí jen svým blahobytem, létáním na Mars, či nepřehlednými technologiemi farmaceutického průmyslu? Nebo stále ti samí, křehcí a nedefinovatelní. A kousek štěstí, toho čistého, zářivého kdesi uprostřed nás najdeme vždy jen tam - v křehkosti uprostřed nás? -br- Smrtelní, mezi rosou a oblakem, přijímající tento úděl mihotajícího bytí - nebytí, s důvěrou odevzdaní do rukou poezie Tomáše Kunáta, jednoho z nás, zkusme naslouchat.
