Čtvrtý básnický počin Jaroslavy Hercíkové je velmi nelehké jakkoli charakterizovat (sbírku i autorku). Několikaslovné proklamace (občas na úrovni citátů či dokonce hesel) se zde prolínají v naprosto nesystematickém uspořádání s básněmi složitější až složité kompozice. Snad právě schopnost autorky povýšit prvopohledovou rýmovačku na verš a stvořit v důsledku fundovanou poezii, činí ze sbírky do jisté míry knížku ojedinělou a netradiční. Čtenář bude vcelku nemilosrdně proveden autorčiným duševním bludištěm; občas přičichne k absurditě, bezmoci, vzteku, černému humoru... Když se však začne topit v depresích a psychickém kalu, bude mu včas umožněno nadechnout se a bez úhony popojít k pasážím prodchnutým veselostí, hravostí - až k samé poctě života. Jenže tím to nekončí...
