Debutovou sbírku Alžběty Stančákové (1992), autorky nejmladší generace, odlišuje od tvorby jejích vrstevníků a vrstevnic především nadhled, ironie a schopnost přirozeně pointovat text. Vzpomínky, zážitky a pozorování bez otravného lyrismu, cizí i vlastní rodinná minidramata s existenciálním nádechem, nepřikrášlené a často humorné záznamy slyšeného, viděného, prožitého. Stančáková ovládá umění zkratky, má vypravěčský dar a hovoří ryze současným jazykem – jak ve svých básních, tak v krátkých prózách, které jsou v knize obsaženy v poměru 1:1.
