Mimořádně kritické a sebekritické vzpomínky českého historika Miloše Hájka (1921) jsou hluboce poctivým svědectvím o cestách levicové části jeho generace od podlehnutí stalinismu, vyrovnávání se s ním v 60. letech až po podpis Charty 77 a angažmá v sociální demokracii po listopadu 1989. Jako mladý student se zapojil do protinacistického odboje (v březnu 1945 byl sondergerichtem odsouzen k smrti), za pomoc židům ho izraelská vláda poctila čestným titulem Spravedlivý mezi národy.
