Hlavním tématem čtvrté části Popelovy volné tetralogie (Gajstova láska - Paradýzo - Paradýzo ztracené a znovunalezené - Gajstova smrt) je záměna lidské identity, možnost její ztráty a případného znovunalezení v procesu času, příběhu i v proudu jazyka, resp celé řady jazyků. V Gajstově smrti je -příběh- literární hrou současně reálnou i fiktivní, humornou i tragickou. V -tradicích postmoderny- využívá autor celé řady motivů ze známých děl světové literatury, jež domýšlí a splétá s vlastní fikcí. V tomto ohledu je příznačné, že v textu, jehož titul naznačuje -smrt-, je postava -Gajsta- paradoxně ústřední a vypravěčkou je -vysloužilá prostitutka- Šeherezáda Kreuzerová, kdežto hlavní postavy z předchozích dílů, které měly funkci jakýchsi autorových -alter ego-, se zde jen mihnou. Jihoamerická exotika, s níž je konfrontován -malý český svět- v Paradýzu ztraceném a znovunalezeném, nachází v Gajstově smrti protějšek v nekonečných pláních -Ruslandu- a v -divokém Kardašistánu- - krajinách, které jsou mentálně, historicky, literárně i geograficky -české kotlině- a jejím obyvatelům bohužel o dost bližší. Autorovo vypravěčské mistrovství dosáhlo v Gajstově smrti vrcholu. Čtenář je okamžitě vtažen do pitoreskního děje, v němž, řečeno s Ladislavem Klímou, -směšnost a hrůznost jsou sestry-.
