Příběhy Příběhů písmen Martina Skýpaly (1976) vzešly, jakoby přirozeně, z šedi ostravské periferie plné panelákových domů, v nichž žije většina obyvatel tohoto, jak zmiňuje fotograf Viktor Kolář, jediného amerického města u nás. Čtenář Skýpalovy nové knihy se ocitá v příbězích snadno zaměnitelných písmen, v jakési bezvýchodnosti, rozšiřující se neustále do větší šíře a postihující stále víc a víc náš dnešek. Verše jsou psány úsporným, objektivisticky chladným, téměř technickým jazykem, avšak za tímto suchým popisem lze tušit nesmírné drama, to, že písmena mají pojednou stejnou šanci, že tuto vesměs tragikomedii (písmen?) nelze příliš soudit, jen ji popsat.
