Práce přibližuje jeden ze svébytných rysů paralelní kultury v -normalizovaném- Československu. Jednalo o tzv. podzemní univerzitu zřízenou na konci 80. let minulého století v oboru bohemistika, kde vyučovali pedagogové vyloučení ze svých vysokoškolských pracovišť. Jako posluchači ji navštěvovali také exponovaní disidenti. Podzemní univerzita bohemistiky pracovala na základě standardního učebního programu a usilovala o zavedení institucionalizovanou formu studia s formálními náležitostmi a zakončením. Po sametové revoluci v roce 1989 se podařilo podzemní univerzitu bohemistiky prosadit do oficiálního studijního programu Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Autorka pracovala s archivními prameny a také metodou oral history vyzpovídala tehdejší přednášející i studenty. Kniha tak osahuje osobní postřehy a hodnocení pamětníků.
