Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově -svět- označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.
