Kniha Jana Stejskala -Novopacko - Portrét paměti a srdce- se běžné regionální literatuře značně vymyká. Je sice vědomě zaměřena na určitý kraj, ovšem zcela mimořádné množství nadaných rodáků, kteří z Novopacka pocházejí, a způsob, jakým o nich autor vypravuje, z ní činí atraktivní čtení nejen pro místní patrioty, ale i pro zájemce o českou kulturu a umění obecně. Autor se nezaměřuje přímo na historii oblasti, ale především na její atmosféru a hledá, co je pro Novopacko typické. Na základě archivních pramenů, starých kronik, soukromých pamětí, dobových dokumentů a vyprávění současníků vytvořil ojedinělý publicistický tvar, v němž je kraj představen jako bytost projevující se v osudech významných rodů a v dílech význačných umělců, kteří z Novopacka pocházejí. Těch je opravdu hodně, a tak jsou v knize nejen kapitoly třeba o víře nebo o řemeslech, ale i o sochařské dynastii Suchardů, o spisovateli Josefu Karlu Šlejharovi, o sochaři Ladislavu Zívrovi, představen je osud malířů Josefa Tulky a Františka Grosse, fotografa Miroslava Háka, jazykovědce Jana Gebauera, básníka Jana Opolského a mnoha dalších. Stranou nezůstalo ani Novopacko jako centrum podkrkonošského spiritismu s nejvýznamnější českou sbírkou art brut, autor se však nevyhýbá ani dalším zdejším zvláštnostem, a tak píše rovněž o svérázných podhorských myslitelích, o tom, jak se v Pace jedlo psí masíčko, anebo o bláznění, které se prý přenáší vodou z kašny na náměstí. Na knize je znát, že autor odvedl velké množství práce při shánění podkladů, zároveň se mu ale podařilo napsat dílo živé a čtivé, které má místy až reportážní zabarvení. Osobní dojem z textu je posílen jak vyprávěními současníků a úryvky ze vzpomínek pamětníků, tak grafickou úpravou knihy, která využívá v naprosté většině černobílých kreseb a grafik – ilustrace vedené rukou působí daleko osobněji než fotografie a vytvářejí tak vlastně další vrstvu bezprostředního svědectví o regionu.
