Vydání tohoto výboru z díla Zuzany Kuzmové je možno považovat za projev opožděného vděku oněm nečetným východoslovenským tvůrcům, kteří v dobách totality navzdory absolutnímu nezájmu ze strany oficiálních kulturních institucí pěstovali česko-slovenskou vzájemnost po svém, ale o to autentičtěji. Rehabilitací představitelů tohoto okruhu se tak mj. rozhojňuje obraz oné neoficiální česko-slovenské spolupráce, jejímiž výraznými pěstiteli byli např. Dominik Tatarka, Milan Šimečka, Albert Marenčin či Oleg Pastier, tedy bez výjimky reprezentanti neoficiální literární a umělecké scény bratislavské.
