Již v roce 1935 při přednášce v Praze o -surrealistické situaci objektu- konstatoval André Breton nedostatky pojmu objektivní humor, který se jen zcela příležitostně lehce dotýká hranic zázračna, ale většinou se o ně rozbíjí... Jako básnický obraz tryská černý humor ze vzdálenosti oddělující subjekt a objekt, přitom je svým způsobem uvnitř obou a vytváří mezi nimi dynamický, protikladný a nezbytný vztah... Černý humor tedy znamená pro ducha stejnou osvobozující sílu, jako ty nepůsobivější básnické obrazy... Zdá se totiž, že subjektivním světem prochází proud o zvlášť vysokém napětí, tryskající ze společné přítomnosti protikladných pólů bolesti a slasti, jasnozřivosti a zdánlivé nahodilosti, vážnosti a hry... Pohlédneme-li pak na propasti nicoty, z níž stoupá černý humor, tento plamen slasti v prázdnotě ne-existence, pochopíme, proč André Breton mohl hovořit v předmluvě k Antologii černého humoru o -výsostné magii-, jež člověku obrovsky fascinuje, totiž o magii schopné přetvořit ne-slast ve slast.
