Lužičtí Srbové patří stejně jako Češi k západoslovanské jazykové oblasti a jejich dějiny byly od dob panování Lucemburků na českém trůně až do třicetileté války s českým prostředím úzce spjaty. Avšak i poté byly kulturní styky mezi srbskou Lužicí a Korunou českou bohaté, zvláště pak po založení Lužického semináře v Praze, kde vyrostla značná část lužickosrbské inteligence. Publikace Češi o Lužických Srbech charakterizuje a analyzuje jednotlivé etapy českého zájmu o Lužici a Lužické Srby, jak se projevoval ve vědeckých pracích, v publicistice i v umění od Josefa Dobrovského až po vznik české sorabistiky, jejíž vrchol lze nalézt v díle Adolfa Černého, kterému je zde věnována největší pozornost. Práce, která synteticky podává vývoj sorabistických bádání v českém prostředí 19. století, věnuje rovněž pozornost základním znakům lužickosrbských dějin tohoto období.
