Arnošt Kolman (1892–1979) prožil dlouhý a neobyčejně pohnutý život. Vyrůstal v pražském intelektuálním prostředí, v roce 1916 upadl do ruského zajetí, připojil se k Říjnové revoluci a vstoupil do bolševické strany. Ve dvacátých a třicátých letech zaujímal vysoká místa ve stranickém i státním aparátu SSSR a ve vědeckém životě; po druhé světové válce také v Československu. Po kritickém vystoupení v roce 1948 byl deportován a vězněn v SSSR. Byl propuštěn a opět zastával vysoké vědecké funkce v Praze a Moskvě. Po roce 1968 znovu upadl v nemilost. V roce 1976 mu bylo nečekaně umožněno navštívit dceru ve Švédsku, kde požádal o politický azyl a odkud napsal proslulý otevřený dopis Brežněvovi o tom, že — po osmapadesátiletém členství — vystupuje ze strany. Kolmanovy paměti představují nejen cenné historické svědectví, ale i psychologickou sondu do osobnosti „revolucionářů první hodiny“, kteří přišli do revoluce s nejvyššími etickými nároky a ideály a kterým se nepodařilo zabránit degeneraci systému (někteří z nich ani nikdy nepochopili, jak hluboké a tragické), jejž sami pomáhali budovat. -br-Kniha, napsaná rusky, vyšla nejdříve v Německu (1979) a později v dalších evropských zemích a všude vzbudila mimořádný ohlas.
