Nad jedním moravským městem se táhne nepříliš vysoký zvlněný hřbet. Od nepaměti se mu říká Klucanina – prý proto, že tu kdysi byl původní les vykácen a pařezy vyklučeny. Dlouho pak byla na mírnějších svazích pole, na těch strmějších pastviny a snad i vinice. Lesní stromy zde asi tehdy zůstaly růst jen roztroušeně. Již po staletí je Klucanina opět souvislým lesem, střídají se v ní borové a smrkové porosty s dubovými a bukovými. Také javory, habry, modříny a břízy tam rostou. Z jedné strany je Klucanina obklopena městskými ulicemi, z druhé strany lány polí. Takový osamocený nevelký ostrov obyčejného lesa to je, navíc protkaný sítí pěšin i rušnějších cest. Dá se tam vůbec něco zajímavého prožít a uvidět? A právě odpověď na tuto otázku můžete najít ve sbírce esejí Jana Laciny - velkého milovníka přírody a krajiny svého srdce.
