Když se svět mění tak rychle, že mu přestanete rozumět, nemá smysl snažit se udržet prst na tepu doby. Můžete se ji ale pokusit chytit pěkně pod krkem. Tak tomu činí i Jakub Strouhal ve své debutové sbírce. Bez sentimentu a uplačtěnosti zve čtenáře do intimního prostoru, kde jedině se lze podělit o vše: létání s větroněm i rány do hlavy. -br- Právě díky jeho opravdovosti po přečtení sbírky autorovi dobrovolně vložíte ruku do dlaně a dovolíte mu, aby vám zatloukl hřeby do tlamy.
