Portréty čtyř povahou i zájmy velmi rozdílných intelektuálů jsou opřeny o osobní vzpomínky, ale promítá se do nich také podrobná znalost působení a tvorby těchto postav české kultury 20. století. Zejména Jana Černá známá možná více jako Honza Krejcarová je zachycena velmi působivě a přesvědčivá demytizující charakteristika její povahy je významné novum v dosavadních svědectvích. Všechny čtyři portréty se vymykají běžné publicistice, ale také jako eseje představují mimořádně čtivou podobu tohoto žánru. Závěrečná vzpomínka na literárního vědce Václava Černého se odehrává dokonce na hranici povídky a literární hádanky – jako hravá rekonstrukce kavárenských sešlostí ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století přitom využívá i skutečných výroků jejich účastníků.
