Strhující paměti psané v první osobě přítomného času sledují očima mladého Michaela stále otřesnější vývoj událostí v nacisty okupovaném Československu mezi lety 1939–1945. Zpočátku v desetiletém Míšovi roste pocit nespravedlnosti, vůči níž protestuje slovy: „Každý den nějaký nový předpis a horší jídlo a žádný fotbal.“ Když německá armáda obsazuje Prahu, sleduje pochodující vojáky spíš zvědavě než vyděšeně, dokud ovšem nezahlédne manželský pár, který páchá sebevraždu skokem z balkónu a až do poslední chvíle se drží za ruce. Pak už je jen čím dál hůř: ghetto, žluté hvězdy, vražda otce, vzrůstající pocit nebezpečí, hlad, ponížení. To vše vrcholí příjezdem rodiny do Terezína. Tam se Míša připojí ke skupině čtyřiceti chlapců, kteří žijí, pracují a hrají si pod přísným, avšak milujícím dohledem mladého muže jménem Franta, který jim říká Nešarimové a vede je k vysoké morálce: „Nesmíme dopustit, aby nás cokoli připravilo o naši lidskost.“ Vynalézavost, láska k bližnímu a odvážný vzdor, kterými se Míša, jeho matka, Franta a další postavy vyznačují, vykreslují na pozadí neustále se horšících poměrů výmluvný odkaz lidské odolnosti.
