Na našich koupelnových kachličkách spolu dlouhé roky hráli hokejový mač samolepky sněhuláčka Ceny Izvestija a lvíčka z pražského mistroství světa v pětaosmdesátém… V poemě Tomáše Lotockého se tyto časy utíkajícího mléka, celofánu, škvárových fotbalových hřišť a lampionových průvodů zhmotňují před očima, vrství se přes sebe, spouští další a další řetězce vzpomínek tak podmanivě, že s mi chce křičet s Gabo Zelenayem: Trma, vrma, trma, vrma, góól. Dobové atributy, nostalgie i strhující v ypravěč ství vrací čtenáře do let, kdy lecčemu uvěřil a lecčemu se uvěřit zdráhal, i když to tvrdili ve škole a v televizi, do let, kdy Sandokan poměřován byl v naší mysli s Jiřím Lálou a Josefem Chovancem…
